Restaurace Krakonoš využívá upravený a historicky nedoceněný objekt vodojemu,
který byl součástí středověkého, tzv. Kartouzského vodovodu. Ve své době byl Kartouzský vodovod nejkvalitnějším zdrojem vody pro zásobování města Brna vodou. Historie vodovodu z Kartouz sahá až do poloviny 16. stol.
V r. 1544 uzavřelo město Brno s kartouzským konventem smlouvu, kterou získalo za 130 zlatých rybník zvaný Gaisperk, nacházejícího se poblíž kartouzského kláštera i s prameny, z nichž se voda vlévala do rybníka a k tomu všechna práva s rybníkem nakládat. Smlouvu potvrdil v r. 1545 sám císař Ferdinand I. Město tak poprvé získalo významnější zdroj dobré pitné vody.
Rybník Gaisperk a zámek Schaffgotschů
Rukopis smlouvy z r. 1544, potvrzené císařem Ferdinandem I.
Původně byla voda jímána v pěti studních,
dřevěným potrubím byla svedena do sběrné studny a odtud byla gravitačně dvojím dřevěným potrubím vedena do města. Až do r. 1782 uzavřená smlouva vlastnictví a provoz vodovodu plně zabezpečovala. Avšak po sekularizaci kartouzského kláštera ocitl se rybník Gaisperk v soukromém vlastnictví Vincence Kanallmayera a Jana Nepomuka Achbauera. Posledně jmenovaný roku 1794 obehnal svah kolem rybníka zdí, bránil se vyzdívání pramenů a chtěl přiznat obci brněnské pouze služebnost k odběru vody z rybníka Gaisperk. Brno však svoje právo stvrzené císařem Ferdinandem I. vždy uhájilo.
V roce 1832 povolila hraběnka Schaffgotschová městu Brnu odebírat vodu z návrší Kociánka s tím, že si vyhradila právo spoluužívat pramene a město Brno za to položilo v zahradě místo dřevěného potrubí železné. V letech 1835 až 1836 bylo provedeno ohrazení pramene Kociánka.
Rozkoly však mezi městem Brnem a dalšími majiteli panství byly na denním pořádku.
Když se r. 1856 zjistilo, že nový dědic hrabě Antonín Schaffgotsch bez vědomí města Brna svádí vodu z nejhořejšího pramene vodu do své kašny a vodotrysku, učinilo s hrabětem narovnání, v němž se městu Brnu přiznává majetkové právo na prameny a právo, aby svými úřady neomezeně dozíralo na odběr vody. Hraběti Schaffgotschovi byla ponechána voda pro jeho potřebu dle vydatnosti pramene od 15. března do 15. září z nejhořejšího pramene v jeho zahradě pro vodotrysk, avšak pouze ve dne. Při soumraku byl nucen odtok vody vždy uzavřít.
Původním dvojím dřevěným potrubím byla vedena voda kolem Kartouz tehdejší Dlouhou ulicí (dnes ul. Staňkova) až do Lužánek, dále pak podzemním kanálem z cihel na Novou ulici (dnes Lidickou) dnešní Moravské náměstí, odtud městským příkopem do Běhounské ulice a na Velké náměstí (dnes náměstí Svobody), kde vtékala do kašny. Přebytečná voda odpadala do hlavní stoky na Kobližné ul.
V r. 1836 bylo potrubí dřevěné vyměněno za železné a bylo přivedeno až do kašny na Velké náměstí (náměstí Svobody). Voda byla tehdy dodávána pro kuchyň budovy v Lužánkách, pro veřejnou potřebu do stojanu před býv. hostincem U koníčka (roh ul. Lidické a Antonínské).
Pro veřejnou potřebu byly napájeny kašny a to Merkurova kašna na Velkém náměstí, kašna na nám. Lažanského (dnes Moravské nám.) a kašna zvaná Karolínka, která stávala od r. 1857 na České ulici. Vydatnost vodovodu z Kartouz byla měřena 20. března 1857, kdy byl zjištěno odtok vody z prameniště 3773 a 3/7 vědra denně tj. cca 213 m3
Bývalá kašna na Moravském náměstí
Kašna Karolínka z r. 1857 stávala na rohu ul České a Veselé
Merkurova kašna z Velkého náměstí (nám. Svobody)
umístěná od r.1868 na nádvoří Moravského zemského muzea.
S postupem času vydatnost Kartouzského vodovodu klesala jednak vlivem poklesu vydatnosti pramenů i kvůli únikům vody z potrubí netěsnostmi nevhodných spojů, a proto rekonstrukce vodovodu se stala nevyhnutelnou, která dospěla k realizaci v r. 1888.
Tato rekonstrukce byla poslední větší rekonstrukcí Kartouzského vodovodu. Vodovod přiváděl vodu do města do dvou tlakových pásem dvěma přívodními řady profilu 100 mm a 50 mm.
V prameništi byly zřízeny tři sběrné studny pro spodní pásmo a dvě pro vyšší pásmo,
k nim patříl i pramen na Kociánce. Spodní pásmo bylo napájeno přes vodojem v Kartouzích, který byl mimo studen k tomu určených doplňován i přebytečnou vodou z pásma vyššího.
Ale ani tato rekonstrukce jímacích studen nevrátila prameništi původní vydatnost. Vydatnost se snižovala zejména vlivem nové zástavby v okolí vodovodu a zhoršovala se i kvalita vody a to natolik, že byla shledána zdravotně závadnou.
Nedostatek kvalitní pitné vody pro Brno vyřešilo až uvedení do provozu I. březovského vodovodu v říjnu r. 1913. Poté Kartouzský vodovod již ztratil svůj význam a po ukončení 1. světové války postupně zanikl.
Situace prameniště Kartouzského vodovodu s vodojemem, originální výkres z r. 1887
Jak již bylo výše zmíněno, vodojem v Kartouzích, později zvaný též jako vodojem Královo Pole,
byl postaven v r. 1888 jako důležitá součást Kartouzského vodovodu a jeho účelem bylo vyrovnávat rozdíly mezi přítokem vody ze studen a spotřebou vody odváděnou do města. Vodojem byl dvoukomorový o celkovém objemu 150 m3 a byl vyzděn z cihelného zdiva s tzv. válovými klenbami. Ještě dnes je dokladem zručnosti a kvality práce tehdejších řemeslníků.
Ukázka stavebních výkresů vodojemu zpracovaných v r. 1887
Čelní pohled a podélný řez vodojemem
Boční pohled a příčný řez vodojemem
Řez základy vodojemu s armaturní komorou
Po úplném ukončení provozu Kartouzského vodovodu zůstal tento již nepotřebný vodojem opuštěný a uzamčený a je s podivem, že přečkal v nedotčeném stavu více než polovinu století.
Kartouzský vodojem, foto kolem r. 1925
Teprve cca od 70. let min. stol. byl vodojem využíván bez větších úprav jako sklad. Krásné klenuté prostory objektu se však přímo nabízely upravit je na něco, co by lépe zhodnotilo a vystavilo na obdiv jejich výjimečnost.
Proto v r. 1990 byl objekt na popud výrobního závodu AŽD Praha, závod Brno a Ústavu pro tělesně postiženou mládež upraven na klub pro zaměstnance a mládež, který měl sloužit pro klubové a společenské účely.
Provedená rekonstrukce byla citlivá k zachování historické podoby vodojemu. Původní konstrukce stavby nebyla dotčena, bylo vestavěno pouze sociální zařízení, kuchyňský kout a plynová kotelna.
Také se nově provedly přípojky vody, kanalizace, plynu a elektrické energie. Cihelný konstrukční systém se zaklenutím válenými klenbami zůstal nedotčen.
Po r. 1993 byl vodojem převeden do vlastnictví naproti se nacházejícího podniku Automatizace železniční dopravy Praha s.r.o., závod Brno.
Následně došlo k pronájmu objektu a od r. 2009 k úpravě na současnou restauraci Krakonoš, kde její hosté mimo pochutnání si na výborném “meníčku” a skvělém pivečku z pivovaru Krakonoš Trutnov mohou do sebe nasát i výjimečnou atmosféru prostředí historického vodojemu.
Zpracoval: Milan Kubeš
Podklady: Publikace Historie a současnost vodáren a kanalizací v Brně, vydaná ke 130 výročí založení vodárenské společnosti. Materiály z archivu Brněnských vodáren a kanalizací, a.s.